Bible: Je Bible výhradní směrnice pro víru (sola scriptura)?

ezi skupinami katolíků a protestantů existuje jedna zásadní neshoda ohledně výkladu a chápání Bible. Katolická církev zastává stanovisko, že tradice a Bible jsou rovnocenné zdroje zjevení Boží vůle. Navíc věří, že klíčovou autoritou na výklad písma je učení církve, které spočívá v moci biskupů, koncilů a s konečnou platností u římského biskupa. Téměř všechny protestantské skupiny inklinují k zamítnutí takovéto úlohy tradice a přiklánějí se pouze k Bibli. Když narazí na záhady, snaží se nechat Bibli, aby vysvětlovala sama sebe. Pokud si vzpomínáte, tak Ježíš kvůli nadřazování tradice káral náboženské vůdce své doby (viz např. Marek 7,7–9). Martin Malachiáš ve své knize „Klíče této krve“ přímo říká, že Římsko-katolická církev vnímá pozici každé protestantské skupiny, která se snaží vykládat Bibli tak, jak ji vidí, jako pozici někoho, kdo ze sebe dělá bohy.

Jedna z možná největších chyb, kterou někteří takzvaní studenti Božího slova dělají, je, že začínají své studium s předpojatými představami, a pak jdou do biblického textu s tím, aby si je potvrdili. Mnohem lepší je otevřít Bibli a studovat, jaké principy pro život nám opravdu předkládá. Potom zhodnotit svůj život ve světle poznání a s Boží pomocí přijít s potřebným řešením.

2. Timoteovi 3,16 vysvětluje, že celá Bible je Bohem prodchnutá a je vhodná pro učení, usvědčování, k nápravě a k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. Přestože se zde neuvádí, že by Bible byla tím jediným pravidlem víry, je zcela jasné, že naprosto vystačí k tomu, aby člověka přivedla ke správnému jednání. Není proto třeba, abychom hledali jiné knihy nebo lidi, kteří by nám předložili pravidla víry. Vše důležité máme v Bibli. Bible nás navíc varuje, abychom nepřijímali lidské nauky a jiná evangelia než ta, kterým učí Písmo. (Marek 7,6–8; 2. Korintským 11,4; Galatským 1,6–9)

TRADICE V 2. TESALONICKÝM 2,15 a 1. KORINTSKÝM 11,2

Proč se potom text v 2. Tesalonickým 2,15 odvolává na ústní tradici? Pokud nahlédneme do původního jazyka Nového zákona, do řečtiny, slovo tradice zde znamená „věci doručené, předané nebo přenesené ve smyslu učení nebo věrouky“. Objevuje se zde myšlenka slova, jež pochází spíše shůry než od učitele; proto věříme, že tato stať pojednává o inspirovaných poselstvích převzatých od Pavla a jeho spolupracovníků a věrně předaných dál Tesalonickým.

V 1. Korintským 11,2 se Pavel odvolává na nařízení, která křesťanům v Korintu zanechal a která se týkají veřejných bohoslužeb a osobního chování. Nedělal to tak, že by jim kázal evangelium a pak je opustil s tím, aby si sami na základě vlastního pochopení věcí vytvořili svá vlastní pravidla pro chod církevního sboru a společného života. Ve všech sborech, které založil, podával instrukce, které novým křesťanům umožnily získat důvěru, že při svých pobožnostech a ve svém denním životě jednají podle vůle svého Pána (viz 1. Korintským 4,17; 7,17; 2. Tesalonickým 2,15). Tímto svým jednáním zanechal všem služebníkům evangelia příklad hodný následování. Nově obrácení křesťané by měli být dobře informováni o všech oblastech církevních aktivit a záležitostech společenského i rodinného života, aby měli jistotu, že naplňují touhy svého Pána, který si ve všech ohledech přeje jejich pokojný život.

Tyto dva výše uvedené texty se zabývají ústní „tradicí“ (lépe řečeno „učením“) Pavla a jeho spolupracovníků v misijní službě.

Question Categories