Učedníci: Kdo patřil mezi těch dvanáct?

Kristovi učedníci/apoštolové byli základními kameny Jeho církve. Ve Zjevení 21,14 se říká, že „hradby nového Jeruzaléma byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů“. Je tedy patrné, že náš Pán připisuje těmto mužům velkou důležitost.

Studium životů těchto odvážných mužů prvního století a poznávání toho, co znamenalo učednictví v Kristově době, nám může velmi pomoci v rozvíjení Ducha zaměřeného na učednictví v jednadvacátém století, tak jak ho zamýšlel Kristus.

Následující informace o těchto 12 mužích byly čerpány nejen z novozákonních výpovědí, ale také z nejuznávanějších legend a tradice. Nemíníme z toho vyvozovat, že legendy a tradice představují historická fakta. Přesto však cítíme, že mají svoji hodnotu pro studium životů těchto mužů, kteří tak zásadně změnili myšlení tohoto světa.

Ondřej

Ondřej byl bratr Petrův a syn Jonášův. Předtím než ho Ježíš povolal, žil v Betsaidě a v Kafarnaum a živil se jako rybář. Původně byl učedníkem Jana Křtitele. (Mk 1,16–18) Ondřej přivedl svého bratra Petra k Ježíši. (Jan 1,40) Byl první označen za „domácího a zahraničního misionáře“. Tři státy ho mají jako svého svatého patrona - Rusko, Skotsko a Řecko. Mnoho učenců říká, že kázal ve Skýthii, Řecku a v Malé Asii.

Ondřej představil Ježíši také ostatní učedníky. Přestože ho okolnosti postavily do situace, v níž se mohl snadno stát žárlivým a závistivým, zůstal optimistou a v klidu se spokojil s druhým místem. Hlavním posláním jeho života bylo přivést ostatní k Mistru.

Dle tradice to bylo v řecké provincii Achaia, ve městě Patra, kde Ondřej zemřel jako mučedník. Stalo se to poté, co žena místodržitele Aepea byla uzdravena a obrátila se na křesťanskou víru a když se krátce poté také místodržitelův bratr stal křesťanem. Aepeas se rozzuřil, uvěznil Ondřeje a odsoudil ho k smrti na kříži. Ondřej se cítil nehodný být ukřižován na kříži stejného tvaru jako jeho Mistr a prosil, aby ten jeho mohl být jiný. Tak byl ukřižován na kříži tvaru X, který je stále nazýván křížem svatého Ondřeje a je jedním z apoštolských symbolů. Symbol dvou překřížených ryb je také odkazem na Ondřeje, protože byl dříve rybářem.

Bartoloměj

Bartoloměj Natanael, syn Talmajův, žil v Káně Galilejské.

Tradice říká, že byl misionářem v Arménii. Mnoho učenců věří, že byl jediným učedníkem, který měl královskou nebo šlechtickou krev. Jeho jméno znamená Syn Talmaje (Bar = syn Toloměj) nebo Talmaje (2 S 3,3). Talmaj byl král Gešúru, jehož dcera Máka byla Davidovou ženou a matkou Abšalóma.

Bartolomějovo jméno se objevuje v každém seznamu učedníků (Mt 10,3;Mk 3,18; L 6,14; Sk 1,13). Bartoloměj však nebylo jeho křestním jménem, ale jeho příjmením. Jeho jméno bylo zřejmě Nathanael, o němž Ježíš řekl: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ (Jan 1,47)

Nový Zákon nám o něm podává velice málo informací. Tradice naznačuje, že byl velikým hledačem v Písmu a odborníkem v Zákoně a v Prorocích. Rozvinul se v muže, který se zcela odevzdal Tesaři z Nazareta a byl jedním z nejdobrodružnějších misionářů církve. Říká se o něm, že kázal s Filipem ve Frygii a v Hierapoli a také v Arménii. Arménská církev ho označuje za svého zakladatele a mučedníka. Tradice ale říká, že kázal v Indii, a zdá se, že tam je také místo jeho smrti. Zemřel jako mučedník pro svého Pána. Byl zaživa noži stažen z kůže.

Jeho apoštolský symbol jsou tři souběžné nože.

Jakub starší

Jakub starší, Boanerges (syn hromu), syn Zebedea a Salome, bratr apoštola Jana; rybář, který žil v Betsaidě, Kafarnaum a v Jeruzalémě. Kázal v Jeruzalémě a v Judei a byl sťat Herodem v r. 44. (Sk 12,1.2) Byl členem užšího kruhu apoštolů-proroků (tzv. „kruhu Q“ – někteří učedníci tak byli nazváni proto, že jim byla udělena zvláštní privilegia). Nový Zákon nám toho o Jakubovi starším prozrazuje jen velmi málo. Jeho jméno se nikdy nevyskytuje odděleně od jeho bratra, Jana. Byli neoddělitelným párem. (Mk 1,19.20; Mt 4,21; L 5,1–11)

Jakub byl mužem odvahy a odpuštění - žil bez záště, ve stínu Jana, jako člověk neobyčejné víry. Byl prvním z dvanácti, který se stal mučedníkem.

Pro jeho cesty po moři jsou jeho symbolem tři mušle.

Jakub menší (či mladší)

Jakub menší (či mladší), syn Alfeův nebo Kleofáše a Marie, žil v Galilei. Byl to bratr apoštola Judy.

Podle tradice napsal List Jakubův, kázal v Palestině a v Egyptě, kde byl ukřižován. Jakub byl jedním z málo známých učedníků. Někteří učenci věří, že byl bratrem Matouše, výběrčího daní. Jakub byl muž silného charakteru, v projevu jeden z nejprudších. Tradice nám říká, že také zemřel jako mučedník a že jeho tělo bylo pilou rozřezáno na kusy. Pila se stala jeho apoštolským symbolem.

Jan

Jan Boanerges, syn Zebedea a Salome, bratr apoštola Jakuba, byl znám jako „milovaný učedník“. Rybář z Betsaidy, Kafarnaum a Jeruzaléma byl také členem užšího kruhu Q. Napsal Janovo evangelium, 1., 2. a 3. list Janův a Zjevení. Kázal v církvích Malé Asie. Byl vyhnán na ostrov Patmos, později propuštěn zemřel přirozenou smrtí. Jan byl jeden z prominentních apoštolů. Je zmiňován na mnoha místech v Novém Zákoně. Byl to muž akce; byl velice ambiciózní, měl výbušnou povahu a netolerantní srdce. Jeho druhé jméno bylo Boanerges, což znamená „syn hromu“. On a jeho bratr Jakub pocházeli ze zámožnější rodiny než ostatní apoštolé. Protože jejich otec najímal služebníky pro svou rybářskou práci (Mk 1,20), mohl se cítit výše než ostatní. Byl blízko Petrovi. Často spolu při službě spolupracovali. Přesto byl mluvčím skupiny Petr.

Jan časem zmoudřel a jeho povaha se zjemnila. V pozdějším stadiu svého života zapomněl na vše ze svého dřívějšího způsobu života, dokonce i na své ambice a výbušnou povahu, a pevně se ukotvil v přikázání lásky, které mu dal jeho Pán.

Říká se, že se ho někdo pokusil otrávit podáním kalichu s jedem, čehož ho však Bůh ušetřil. Zemřel přirozenou smrtí. Kalich s hadem uvnitř je jeho symbolem.

Jidáš

Jidáš Iškariotský, zrádce, byl synem Šimona, který žil v Keriothu v Judei. Zradil Ježíše pro třicet stříbrných a poté se oběsil. (Mt 26,14.16)

Jidáš – muž, který se stal zrádcem – je největší hádankou Nového zákona. Je velice těžké pochopit, jak někdo, kdo byl tolik blízko Ježíši, kdo viděl tolik zázraků a slyšel tolik z Mistrova učení, ho mohl vydat do rukou nepřátel.

Jeho jméno se objevuje na třech seznamech dvanácti apoštolů (Mt 10,4; Mk 3,19; L 6,19). Říká se, že Jidáš pocházel z Judy blízko Jericha. Byl to Judejec, kdežto ostatní učedníci byli Galilejci. Byl pokladníkem skupiny a jedním z upřímných vůdců.

Říká se, že Jidáš byl násilným židovským nacionalistou, který následoval Ježíše v naději, že skrze Krista bude realizovat své plamenné nacionalistické sny. Nikdo nemůže popřít, že Jidáš byl chamtivý muž, který někdy využíval svou pozici pokladníka a kradl ze společného měšce.

Není jisté, proč Jidáš zradil svého Mistra; ale není to jeho zrada, která přivedla Ježíše na kříž – byly to naše hříchy.

Jeho apoštolským znakem je oprátka nebo váček na peníze, z kterého padají stříbrňáky.

Juda

Juda, Tadeáš nebo Lebbeus, syn Alfeův nebo Kleofáše a Marie, bratr Jakuba menšího. Byl také jedním z málo známých apoštolů a žil v Galilei. Tradice říká, že kázal v Asýrii a Persii, kde zemřel jako mučedník.

Jeroným ho nazývá „Trinomious“, což znamená „muž se třemi jmény“. V Mk 3,18 je nazýván Tadeáš a v Mt 10,3 Lebbeus. Jeho příjmení bylo Tadeáš. V L 6,16 a Sk 1,13 je pojmenován Juda, bratr Jakuba. Juda Tadeáš byl také nazýván Juda Zealot (horlivec).

Charakterem byl prudkým a násilným nacionalistou se snem po nadvládě vyvolených. V Novozákonních záznamech (J 14,22) se ptal Ježíše při Poslední večeři Páně: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Juda Tadeáš chtěl učinit Kristovo jméno známé světu. Ne však jako trpícího Spasitele, ale jako panujícího Krále. Z odpovědi, kterou mu Ježíš dal, můžeme jasně vidět, že cesta moci nikdy nemůže být náhradou za cestu lásky.

Říká se, že Juda kázal evangelium v Edesse blízko řeky Eufrat. Tam prý vyléčil mnoho lidí, a díky němu také mnoho lidí uvěřilo v Mistrovo jméno. Juda poté odešel kázat evangelium jinam. Byl zabit šípy na Araratu. Jeho symbolem je loď, protože byl misionářem čili rybářem lidí.

Matouš

Matouš nebo Levi, syn Alfeův, žil v Kafarnaum. Byl to publikán nebo také výběrčí daní. Napsal evangelium, které nese jeho jméno. Zemřel jako mučedník v Etiopii.

Povolání Matouše do skupiny apoštolů je zmíněno v Mk 2,14, Mt 9,9 a v L 5,27.28. Z těchto pasáží se dozvídáme, že Matoušovi také říkali Levi. Na Středním východě v té době bylo běžným zvykem, že muž měl dvě jména. Matoušova jména znamenají „dar od Boha“. Jméno Levi mu mohlo být dáno Ježíšem. Je pravděpodobné, že Jakub menší, který byl také jeden z Dvanácti, byl jeho bratr, a také syn Alfeův. Přestože toho o Matouši osobně víme jen málo, je velice pozoruhodné, že to byl výběrčí daní. V kralickém překladu Bible je místo slova celník často napsáno „publikán“. Toto slovo pochází z latinského slova „publicanus“, což značí někoho, kdo je zapojen do veřejné služby, člověka, který zacházel s veřejnými penězi, nebo výběrčího daní.

Ze všech národů na světě byli Židé těmi, kdo nejvíce nenáviděli výběrčí daní. Pro zbožného Žida byl Bůh jediný, komu se po právu měly platit daně. Odevzdávat je někomu jinému znamenalo porušovat práva Boží. Výběrčí daní byli nenáviděni nejen z náboženských důvodů, ale také proto, že většina z nich se nespravedlivě obohacovala na úkor poplatníků.

V myslích mnoha čestných a charakterních Židů byli výběrčí daní kriminálníci. V  Novém zákoně jsou mnohokráte počítáni mezi nevěstky, pohany nebo hříšníky. (Mt 18,17; 21,21.33; 9,10; Mk 2,15.16; L 5,30) Výběrčí daní byli známí tím, že vyměřovali nehorázně vysoké celní poplatky a poté nabízeli cestovatelům půjčky za vysoké úroky. To dělal také Matouš. Přesto si Ježíš vybral tohoto muže, kterého všichni nenáviděli, a učinil ho jedním ze svých učedníků. Ježíš Kristus viděl potenciál i v tomto výběrčím daní z Kafarnaum.

Matouš byl jiní než ostatní apoštolové, kteří byli všichni rybáři. Uměl používat psací pero a díky tomu se stal prvním mužem, který světu představil hebrejský záznam Ježíšova učení. Je bezpochyby nemožné odhadnout dluh, který křesťanství dluží tomuto pohrdanému výběrčímu daní. Běžnému člověku by se zdálo nemožné, aby se Matouš změnil, ale pro Boha je možné všechno. Matouš se stal prvním člověkem, který sepsal Ježíšovo učení. Byl misionářem, který položil svůj život pro víru ve svého Mistra.

Jeho apoštolským znakem jsou tři pytlíky s penězi, které nám mají připomínat, že předtím, než ho Ježíš povolal, býval celníkem.

Petr

Šimon Petr, syn Jonášův, byl rybářem, který žil v Betsaidě a v Kafarnaum. Dělal evangelizační a misionářskou práci mezi Židy a došel až do Babylonu. Byl členem užšího kruhu Q a je autorem dvou novozákonních epištol, které nesou jeho jméno. Tradice říká, že byl ukřižován v Římě hlavou dolů.

V každém seznamu apoštolů je Petrovo jméno na prvním místě. Petr měl přesto také jiná jména. V době Kristově byla pro Židy úředním jazykem řečtina a mateřským jazykem hebrejština. Jeho řecké jméno tedy bylo Šimon (Mk 1,16; Jan 1,40.41) a hebrejské jméno bylo Kéfas (1 K 1,12; 3,22; 9,5 a Ga 2,9). Řecký význam slova Šimon je skála a arabský význam jména Kéfas je také skála.

Podle tradice byl Petr také rybářem. Byl ženatý (1 K 9,5) a jeho domovem bylo Kafarnaum. Právě tam si pravděpodobně Ježíš udělal své „ústředí“, když navštívil Kafarnaum. Petr byl také Galilejec, což bylo typické i pro většinu ostatních učedníků. Josephus Flavius popsal Galilejce takto: „Vždy milovali inovace a od přirozenosti byli nakloněni změnám, měli potěšení v pobuřování. Byli vždy připraveni následovat vůdce a začít povstání. Rychle měnili nálady a často se hádali, ale byli to muži rytířského charakteru.“ Talmud o Galilejcích mluví takto: „Byli více dychtiví po cti než po zisku, vznětliví, impulsivní, emocionální, dali se snadno vyburcovat pro dobrodružství, loajální až do konce.“ Petr byl typický Galilejec. Mezi Dvanácti byl vedoucím. Vystupoval jako mluvčí apoštolů. Byl to on, který se ptal na smysl obtížného podobenství v Mt 15,15. To Petr se ptal, jak často musí odpouštět. Je to on, kdo se zajímal o odměnu pro všechny, kteří následují Ježíše, kdo první vyznal Ježíše a prohlásil o něm, že je Syn Boha živého. Je to on, kdo byl na Hoře proměnění. Je to on, kdo viděl Jairovu dceru vstát z mrtvých. Přesto je to on, kdo v noc Jidášovy zrady zapřel Krista před dívkou u ohně. Byl apoštolem a misionářem, který položil svůj život pro Pána. Je pravda, že Petr měl mnoho chyb, ale měl vždy srdce plné milosrdenství a lásky. Nezáleží na tom, kolikrát padl a zklamal, vždy znovu nabyl zmužilosti a celistvosti.

Petr byl umučen na kříži. Požádal však, aby mohl být ukřižován hlavou dolů, protože se necítil hoden zemřít stejnou smrtí jako jeho Pán. Jeho apoštolským symbolem je obrácený kříž s překříženými klíči.

Filip

Tradice říká, že Filip kázal ve Frygii a zemřel jako mučedník v Hierapoli. Pocházel z Betsaidy, města, odkud byl i Petr a Ondřej. (J 1,44) Je pravděpodobné, že byl také rybářem. Přestože v prvních třech evangeliích je zmínka pouze o jeho jménu (Mt 10,3; Mk 3,18; L 6,14; Sk 1,13), v Janově evangeliu se osoba Filipa stává čitelnější.

Učenci se rozcházejí v názorech na Filipa. Ve Sk 6,5 vidíme Filipa jako jednoho ze sedmi vysvěcených diakonů. Někteří říkají, že jde o jiného Filipa, někteří věří, že jde o Filipa apoštola. Pokud Sk 6,5 mluví opravdu o apoštolovi Filipovi, jeho postava ožívá. Můžeme se dočíst něco více o jeho skutcích, jako je například úspěšná misie v Samaří nebo to, jak přivedl etiopského dvořana ke Kristu. Pavel se u Filipa ubytoval, když přebýval v Caesareji. (Sk 21,8) Filip byl jedním z hlavních postav misie prvotní církve.

Janovo evangelium představuje Filipa jako jednoho z prvních, komu Ježíš řekl: „Následuj mě.“ Když Filip potkal Krista, okamžitě vyhledal Nathanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš ... a proroci.“ Nathanael byl skeptický, ale Filip se s ním nepřel; jednoduše odpověděl: „Pojď a podívej se.“ Tento příběh nám o Filipovi říká dvě důležité věci. Zaprvé to ukazuje jeho správný přístup ke skeptikům a jeho prostou víru v Krista. Zadruhé to dokazuje, že měl misijní instinkt.

Filip byl muž s horkým srdcem a pesimistickým myšlením. Byl tím, kdo by velice rád něco udělal pro ostatní, ale nevěděl, jak by to měl udělat. Přesto tento prostý Galilejec dal Bohu vše, co měl. Na oplátku si ho Bůh použil. Říká se, že zemřel oběšením. Když umíral, požádal, aby jeho tělo bylo zabaleno ne do ložního prádla, ale do papyru, protože není hoden, aby s jeho tělem bylo zacházeno jako s tělem Ježíšovým. Filipův symbol je koš, protože byl přítomen zázraku nasycení pěti tisíců. Je to on, kdo kladl důraz na kříž jako na znak křesťanství a vítězství.

Šimon

Šimon, Zélóta, je dalším z těch, o kterých toho víme jen málo. Říkalo se mu také Kananejský a byl z Galilee. Tradice říká, že byl ukřižován.

Na dvou místech v ČEP je nazván Kananejským (Mt 10,4; Mk 3,18). Na ostatních dvou místech je nazýván Šimon Zélóta (L 6,15; Sk 1,13).

Nový Zákon nám o něm neříká prakticky nic osobního, kromě toho, že byl Zélóta. Zélóti byli fanatičtí židovští nacionalisté, kteří hrdinsky přehlíželi vlastní utrpení a bojovali za to, co pokládali za čistou víru. Zélóti byli poblázněni nenávistí k Římanům. Byla to jejich nenávist k Římu, která zničila město Jeruzalém. Josephus Flavius o nich říká, že to byli smělí lidé, horliví pro dobré věci, ale výstřední a bezohlední.

Když vezmeme v úvahu to, co jsme si řekli, můžeme vidět, že Šimon byl fanatický nacionalista, muž oddaný Zákonu, který trpce nenáviděl toho, kdo se opovážil dělat kompromisy s Římem. Přesto se Šimon ukázal jako muž víry. Opustil všechnu svou zlost pro víru, kterou prokázal ke svému Mistru, a lásku, jíž chtěl sdílet s ostatními učedníky, zvláště s Matoušem - římským výběrčím daní.

Šimon Zélóta, muž, který byl dříve ochotný zabíjet pro loajalitu k Izraeli, pochopil, že Bůh nepoužívá žádnou donucovací techniku. Tradice říká, že zemřel jako mučedník. Jeho apoštolským symbolem je ryba ležící na Bibli, což značí, že byl dříve rybářem, který se stal rybářem lidí skrze kázání.

Tomáš

Tomáš Didymos žil také v Galileji. Tradice říká, že pracoval v Parthii, Persii a Indii, kde byl umučen blízko Madrasu na Hoře sv. Tomáše.

Tomáš bylo jeho hebrejské jméno a Didymos bylo jeho řecké jméno. V tu dobu mu říkali Juda. Matouš, Marek a Lukáš nám neříkají o Tomášovi nic, kromě jeho jména. V Janově evangeliu se však o něm dovídáme víc. Tomáš se objevuje u vzkříšení Lazara (J 11,2–16) i v horní místnosti (J 14,1–6), kde chtěl vědět, jak má poznat cestu, kam Ježíš jde. V Janovi 20,25 se projevuje jeho pověstná nedůvěra, když říká, že dokud neuvidí stopy po hřebech v Ježíšových rukách a ránu po kopí v Jeho boku, tak jeho zmrtvýchvstání neuvěří. To je důvod, proč se stal známý jako „Nevěřící Tomáš“.

Tomáš se dobral jistoty pochybováním. Od přírody byl pesimista. Byl to rozpačitý člověk, přesto byl mužem odvahy. Byl to muž, který nemohl věřit, dokud neuviděl. Byl to muž obětavosti a víry. Když Ježíš vstal z mrtvých, přišel zpět a vyzval Tomáše, aby vložil svůj prst do ran po hřebech a do jeho boku. Zde Tomáš vyznává největší vyznání víry - „Můj Pán a můj Bůh.“ Tomášovy pochyby se změnily na víru. Tomáš byl vždy jako malé dítě - jeho první reakcí bylo neudělat to, co mu bylo řečeno, a nevěřit tomu, co mu bylo předkládáno. Dobrá zpráva byla pro něj vždy moc dobrá na to, aby mohla být pravdou. Díky tomu se stala Tomášova víra velká, intenzivní a přesvědčivá. Říká se, že byl pověřen stavbou paláce pro krále Indie a že byl zabit kopím jako mučedník pro svého Pána. Jeho symbolem je několik kopí, kameny a šípy.

 

 

Question Categories