Co říká Bible o muslimech/islámu?

Přestože Bible slovo ‚islám‘ přímo nezmiňuje, pojednává o arabských lidech jako o dětech Abrahamových, kteří obydleli východní území. Z toho vyplývá, že historie muslimů, tedy lidí vyznávajících islám, začíná u proroka Abrahama a jeho potomků, počínaje Izmaelem, jeho prvorozeným synem.

Abrahamův prvorozený syn, kterého zplodil s egyptskou Hagar, byl Izmael. Čteme o tom v Bibli, Genesis 16,15: „Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael.“

Abrahamovi bylo dáno zvláštní zaslíbení, že se Izmaelovi potomci stanou velkým národem. Je to zaznamenáno v Bibli, Genesis 17,20: „A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ.“

Bůh mu dal skrze anděla jméno (Izmael), což mu mělo trvale připomínat Boží milost. Izmael znamená „Bůh slyší“ – Bůh ti rozumí a odpoví v potřebné chvíli. Bible to dokládá v knize Genesis 16,7–11: „Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: ‚Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?‘ Odvětila: ‚Prchám od své paní Sáraje.‘ Hospodinův posel jí řekl: ‚Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.‘ Dále jí řekl: ‚Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.‘ A dodal: ‚Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.‘“

Když se Hagar a Izmael stěhovali do Arábie, znovu se jim zjevil anděl. Čteme o tom v Genesis 21,17–21: „Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: ‚Co je ti, Hagaro? Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.‘ Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít. A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. Usadil se v Páranské stepi a jeho matka mu dala ženu z egyptské země.“

Potomkům Izraele a dalším synům Abrahama včetně Ketúra bylo dáno východní území; jsou proto nazýváni děti nebo lidé východu. Jsou to praotcové Arabů. Islámský prorok Mohamed svůj rod zpětně doložil až k Izmaelovi, a to přes jeho prvorozeného syna Nebajóta. Můžeme o něm číst v Bibli, Genesis 25,6.12–18: „Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní. Toto je rodopis Abrahamova syna Izmaela, kterého Abrahamovi porodila Sářina otrokyně Hagar egyptská. Toto jsou jména Izmaelových synů, podle nichž jsou pojmenovány jejich rody: Izmaelův prvorozený Nebajót, Kédar, Adbeel a Mibsám, Mišma, Dúma a Masa, Chadad, Téma, Jetúr, Náfiš a Kedma. To jsou Izmaelovi synové a to jsou jejich jména podle jejich dvorců a hradišť; dvanáct předáků jejich národů. A toto jsou léta Izmaelova života: sto třicet sedm let. I zesnul a zemřel a byl připojen k svému lidu. Jeho synové bydlili od Chavíly až k Šúru proti Egyptu a směrem k Asýrii. Izmael se položil proti všem svým bratřím.“ Místa zmíněná v 18. verši se nacházejí ve střední a severní Arábii.

V Bibli je zaznamenán důkaz o duchovní spoluúčasti mezi syny Abrahamovými skrze Izáka (Židy) a syny Abrahamovými skrze Izmaele (Araby a islámského proroka Muhameda). Izmael a Izák společně pohřbili svého otce Abrahama. Tato zpráva je uvedena v Genesis 25,7–10: „Toto jsou léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let. I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. Jeho synové Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně na poli Efróna, syna Chetejce Sóchara, naproti Mamre. To pole koupil Abraham od Chetejců. Tam byl pochován Abraham i jeho žena Sára.“

Izmaelci (potomci Izmaele, obchodníci s kořením) zachránili Josefa (syna Jákobova, syna Izákova). Čtěme Genesis 37,25.28: „Pak se posadili, aby jedli chléb. Tu se rozhlédli a spatřili, jak od Gileádu přichází karavana Izmaelců; jejich velbloudi nesli ladanum, mastix a masti. Táhli s tím dolů do Egypta …vytáhli Josefa z cisterny a prodali ho Izmaelcům za dvacet šekelů stříbra. Ti přivedli Josefa do Egypta.“

To, že byl Josef zachráněn Izmaelity a následně odveden do Egypta, bylo součástí Božího plánu. „Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.“ (Genesis 45,5–7)

Jitro (Midjánec, Arab, jeden z „východních dětí“ Abrahama) poskytl útočiště Mojžíšovi, když prchal z Egypta, aby si zachránil život. Jitro stále udržoval při životě uctívání jediného pravého Boha a také učil Mojžíše, jelikož Izraelci v Egyptě už Hospodina téměř neuctívali a Mojžíš získal vzdělání jen na dvoře faraona. Je to zaznamenáno v Bibli, Exodus 2,15.16.21; 3,1: „Ale Mojžíš před faraonem uprchl a usadil se v midjánské zemi; posadil se u studny. Midjánský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, vážily vodu a plnily žlaby, aby napojily stádo svého otce. Mojžíš se rozhodl, že u toho muže zůstane, a on mu dal svou dceru Siporu za manželku. Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze.“

Jób z východu – Arab – statečně snáší utrpení a dává nám příklad trpělivého odevzdání se Bohu. Na jeho životě je nám představen velký spor mezi Bohem a satanem. Tato pozoruhodná pasáž Bible je zapsána v knize Jób 1,1–2,10: „Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho stáda čítala sem tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: ‚Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.‘ Tak činil Jób po všechny dny. Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal: ‚Odkud přicházíš?‘ Satan Hospodinu odpověděl: ‚Procházel jsem zemi křížem krážem.‘ Hospodin se satana zeptal: ‚Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.‘ Satan však Hospodinu odpověděl: ‚Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.‘ Hospodin na to satanovi odvětil: ‚Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.‘ A satan od Hospodina odešel. Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: ‚Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: ‚Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: ‚Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: ‚Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.‘ Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: ‚Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.‘ Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného. A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. Hospodin se satana zeptal: ‚Odkud přicházíš?‘ Satan Hospodinu odpověděl: ‚Procházel jsem zemi křížem krážem.‘ Hospodin se satana zeptal: ‚Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.‘ Satan však Hospodinu odpověděl: ‚Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.‘ Hospodin na to satanovi odvětil: ‚Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.‘ A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. Jeho žena mu však řekla: ‚Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.‘ Ale on jí odpověděl: ‚Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?‘ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.“

Káleb (Arab) je nám příkladem odvahy, když společně s Jozuem vedli Židy do zaslíbené země. V Bibli je o něm zmínka v knize Numeri 13,30.31; 14,6–10: „Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: ‚Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.‘ Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: ‚Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my‘… Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: ‚Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!‘ Celá pospolitost však křičela, aby je ukamenovali. Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva.“

V době, kdy víra v židovském lidu skomírala, dává prorok Jeremiáš za příklad pevné víry Rekábejce, lidi z východu, ze stejného Kálebova pokolení. Prorok je chválí v knize Jeremjáš 35,14.18.19: „‚Rekábejci plní slova Jónadaba, syna Rekábova, který zakázal svým synům pít víno. Nepijí je až dodnes, protože poslouchají příkaz svého otce. A já jsem k vám mluvil, nepřetržitě jsem mluvil, ale vy jste mě neposlouchali‘ … A domu Rekábejců Jeremjáš řekl: ‚Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Protože jste byli poslušni příkazu svého otce Jónadaba, zachovávali jste všechny jeho příkazy a konali jste přesně to, co vám přikázal, proto Hospodin zástupů, Bůh Izraele, praví toto: Z rodu Jónadaba, syna Rekábova, nebude vyhlazen ten, kdo by stál v mých službách po všechny dny.‘“

Moudří muži z východu (z Persie) přinesli právě narozenému Ježíši dary. Vypravuje o tom známý příběh z Bible, Matouš 2,1.2.9–12: „Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.‘ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.“

Potomkům Abrahama je prostřednictvím Izmaela předpovězeno, že budou chválit Hospodina v Božím chrámu. Většina učenců tyto verše vykládá jako setkání lidí na nové zemi, v nebi neboli ráji. Je to zmíněno v Bibli, Izajáš 60,6.7: „Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy.“ Tito všichni jsou synové Abrahamovi, děti východu, Arabové, praotcové muslimů.

Poslední kniha Písma svatého se jmenuje Zjevení. Toto zjevení bylo dříve předáno Ježíši, jak to dosvědčují první tři verše této knihy: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista, vše, co viděl. Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.“

Mnoho učenců se domnívá, že síla, která je popsána ve Zjevení Janově 9,1–12, se vztahuje na Islám a jeho proroka Muhameda. První čtyři verše této kapitoly ji charakterizují takto, Zjevení 9,1–4 (SNC): „Tu se ozvala polnice pátého anděla. Z nebe spadla na zem jiná hvězda. Dostala klíč od propasti, otevřela její jícen a z propasti se vyvalil dým jako z velké pece, zakryl slunce a zamořil vzduch. Z dýmu se pak vyrojila mračna hmyzu s jedovatými žihadly. Byly to kobylky, jež však nenapadaly rostliny, ale lidi, kteří neměli Boží znamení na čele.“ Je to moc, které je dán pokyn, aby trápila ty, kdo nemají „Boží pečeť“. Islám v podstatě respektoval ty křesťany, kteří vyznávali čistou monoteistickou víru, ale ublížil těm, jejichž víra se zvrátila v modlářství a mnohobožství.

Její představitel je nazýván „anděl propasti“ (v. 11). Řecké slovo „angelos“ znamená také „posel“. Propast je možné chápat jako pusté místo, poušť. Pokud bychom to tedy vzali jako odkaz na islám, pak by to bylo logické označení pro Arábii. Její představitel je znám jako „Posel Arábie“. V Bibli se o něm říká, Zjevení Janovo 9,11: „Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.“ Pro Židy a Řeky je vnímán jako „hubitel“, protože se vzdálili svému náboženství.

Tato moc měla přivádět lidi k pravému uctívání jednoho Boha a odvést je od jejich modlářství a zlých činů. Většina obyvatel země však nečinila nápravu ze svého zlého jednání. Tak je to psáno v proroctví ze Zjevení Janova 9,20.21: „A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží.“